Tatry říjen 2013
Kolegové v práci mi v lednu udělali ke čtyřicetinám velkou radost poukazem na rodinné ubytování ve Ždiaru v Belanských Tatrách. Těšili jsme se s Léňou moc, ale hodně těžko hledali v nabitém atletickém kalendáři termín a navíc s vědomím, že s sebou budeme mít plus mínus ročního Honzíka. Nakonec jsme riskli asi ten nejzazší možný a omlouvali ho tím, že Honzíkovi bude už rok a čtvrt. Prostě jsme vyrazili na přelomu září a října. Cestu jsme všichni zvládli v rámci možností. Velebrzkým ranním vstáváním jsme spícího Honzíka dovezli až do Zlína. První tatranská zastávka i procházka byla na Štrbském plese a do Ždiaru jsme plánovaně dojeli až k večeru. Trefili jsme krásné babí léto, ale přece jen už říjnově horsky chladné. Natěšení ráno vyrážíme na první lehčí túru. Popojíždíme do Tatranské Javoriny (1000m) a dál už pěšky směr Kopské sedlo (1778m). S Honzíkem v nosítku jde všechno jako po másle až do té doby, než Honzíka ve sluncem zalitém údolí musíme komplet přebalit a převléct. Slunce sice svítí, ale nehřeje, ve stínu jinovatka a studeně pofukuje. Odteď se pro nás tahle túra stává rodičovskou zkouškou a zjišťujeme, jací jsme zelenáči. Do sedla to ještě šlo, ale na sedle už Honzík přes naši veškerou snahu a snášení pomalu „modrého z nebe“ usedavě a nepřetržitě pláče. Už mu nemáme co obléct, jíst nechce, pití má skoro vypité, navíc samozřejmě vítr v sedle zesílil a nepomáhá ani zakrytí nosítka. Moc času na rozhlížení se třeba po Jahňacím štítu (2229m) nemáme. Čeká nás sestup Monkovskou dolinou a kolemjdoucí nás musí mít za největší tyrany. Zoufalý pokus vyndat Honzíka z nosítka a klopýtat s ním v náručí po kluzkých kamenech a kořenech, je fakt zoufalost, ale alespoň trochu zabírá. Vše nakonec řeší maličkost, za kterou bychom si měli pěkně nafackovat. Trocha dospěláckého slazeného teplého čaje z termosky! Absolutní hloupost, která nás měla napadnout úplně automaticky. Hlavně, že pro sebe teplé pití v termosce máme a tomu prckovi ho neseme jen ve flašce….. Honzík usnul s trochou teplého pití skoro okamžitě, a byť ho mám stále v náručí, už jdeme bez „muziky“. Ze Ždiaru pak bez větších problémů stopuju pro auto. Druhý den popojíždíme na parkoviště (930m) mezi Tatranské Žlaby a Tatransku Lomnicu. Údolím Kežmarské Biele vody a následně Dolinou Zeleného plesa stoupáme vstříc tatranským štítům. Lomničák (2634m) od začátku jak na dlani a postupně se přibližují i Kežmarský (2556m) – spíš tedy Malý Kežmarský štít (2514m) a Jastrabia veža (2137m). Zelené pleso (1551m) je už zamrzlé, ale chata u jezera otevřená a pohostinná. Abychom se nevraceli stejnou cestou, vystupujeme ještě krátce k Velkemu Bielemu jezeru podél Bieleho potoka se vracíme k autu. Nádherný den ukončujeme koupáním v termálních lázních ve Vyšných Ružbachách. Poslední den si plánujeme podle všeho lahůdku nejen délkově. O Tatrách v Polsku nám každý říkal, že jsou prostě nádherné. Parkujeme v Palenici Bialczańskej (1150m) a dál už po svých Dolinou Roztoki nahoru k jezerům Wielki Staw Polski a Przedni Staw Polski (1664m). Počasí fantastické, Honzíka necháváme prolézt u chaty Swistowa Czuba a pak nadšení pokračujeme po modré dolů k jezeru Morskie Oko (1395m). U jezera další pauza a kocháme se výhledy na severní stěny vrcholů hraničního hřebene – Vyšný Žabí Štít (2262m), Rysy (2503m) a další. Více méně jen čas náš nutí k sestupu na parkoviště, který sice není nejkratší, ale ani nijak náročný. Spíš nudný. Nás však hřejou tři nádherné společné dny v Tatrách, které jsme zvládli i s Honzíkem. Nebo tedy vlastně spíš on s námi. Ještě, že ty děti jsou vlastně nezničitelné.
Fotogalerie
