Šumavské skialp klasiky

Vrcholy Velký Javor (1456 m) a Ostrý (1293 m) jsou pro nás ze Stříbra geograficky nejbližšími skialpinistickými cíli. V půlce třetího lednového týdne prcháme po poledni z práce a vyrážíme na Javor. Trochu bloudíme hned na začátku výstupu u Velkého Javorského jezera, pak se místy hrabeme v prudkých svazích a hlubokým prašanem, abychom nakonec zdárně dorazili na hřeben a s posledními slunečními paprsky i na vrchol Velkého Javoru k pověstným kopulím. Moře mraků pod námi, obzor se barví do ruda a v dáli jasně viditelné Alpy. Paráda! Spěcháme ještě na Malý Javor (1384 m). Noci jsme neutekli, ale s tím jsme počítali. Nasazujeme čelovky a vracíme se zpátky na Velký Javor a pak sjíždíme černou sjezdovkou do údolí.

Na prosluněnou Šumavu se znovu vracíme hned v sobotu. Tentokrát zůstáváme v Čechách, parkujeme v Hamrech u Zelené Lhoty a dál nás lyže nesly přes Stateček na vrchol Ostrého. Horská bouda byla otevřená, kdo by odolal pivu a polévce. Mám tenhle výlet moc rád. Možná bych se nebál říct, že je to jeden z mých nejoblíbenějších. Asi proto, že Šumava je pro mě srdeční záležitostí. Hraniční hřeben vedoucí přes vrcholy Malého a Velkého Kokrháče, Svarohu (1334 m) a Jezerní horu je nejen krásný přírodou a výhledy na obě strany hranice, ale i připomenutím historie turistiky na Šumavě. Škoda, že dneska je, na rozdíl od doby do konce první poloviny 20.století, naše strana uzavřená a legálně se lze pohybovat jen Německem. Dolů do Hamrů pak člověk rychle sjede po lyžařské cestě. Sjezdy asi úplně nechutnaly čtyřnohému členovi výpravy – Valče. Jak si užívala výstup a cestu po hřebeni, tak ve sjezdu nestíhala, i když se jí za tlapkama prášilo o sto šest. Fotky jsou moje, Jirky Trávníčka a Standy Šrámka.

Fotogalerie