Čundr v Českém lese
Termín prvního srpnového prodlouženého víkendu jsme měli se Standou, který se ochotně ujal role doprovodu a nosiče části zavazadel, daný dlouho dopředu. Rozhodovali jsme se mezi Šumavou a Českým lesem. Nakonec vyhrála varianta, kterou máme více méně za humny. Pravdou je, že dětem to bylo fuk. Jely by kamkoliv! Hlavně, když to bude čundr. Tak snadno se nechaly nadchnout a moc netušily, do čeho jdou. Myslím, že v jejich hlavičkách se všechno smrsklo do představy, že budou bez mamky jen s tátou, strejdou Standou a Valčou, v lese opečou buřty a budou spát ve stanu. Mamka musela doma zůstat s Kubíkem. Možná se nás na pár dní i ráda zbavila. Ochotně nás odvezla do Staré Knížecí Huti, kde nás vysypala z auta a dál jsme už museli po svých. Cílem sobotní etapy byl nejvyšší vrchol střední části Českého lesa – Havran 894 m s rozhlednou, která vznikla nedávno rekonstrukcí bývalé pohraniční strážní věže. 9 km odpolední výšlap proběhl nad očekávání a předznamenal celý pohodový čundr. Pro děti byly největší odměnou již zmíněné buřty, čaj z listí malin a borůvek. Důležitě se účastnily stavby stanu. Druhý den se nejdřív ráno povedlo Standovi přinést zásobu vody na celý den ze Silberhütte. Nedělní 15 km královská etapa našeho putování vedla přes Hraniční kámen, rozcestí pod Mraveništěm, Vašíček, Němeček, bývalou Pavlovu huť až do místa, kde kdysi stála obec Pavlův Studenec. Celý den místy, která silně poznamenalo období komunismu a neprodyšné uzavření hranic. Zaniklé vesničky, samoty, nebo naopak rozpadající se vojenské budovy, které po revoluci v roce 1989 zůstaly prázdné. Naštěstí je jednoznačně pravdou, že příroda i krajina Českého lesa je překrásná a nezničená. I děti si užívaly doslova pralesní typ lesa. Sbírali jsme houby, maliny nebo borůvky, koukali po stromech, dohadovali se, jak asi mohou být staré, v blátě zkoumali stopy zvířat, hráli stopovačku i další hry. Polední pauza přišla docela vhod. Já si fotil les a zbytek po jídle vytuhnul v mechu a jehličí. K večeru jsme se potom vypotáceli z hlubokého lesa mezi pastviny a došli k sudetoněmeckými rodáky udržovanému hřbitůvku Pavlova Studence, v jehož blízkosti jsme rozbili tábořiště. Standa doběhl na hraniční čerpací stanici pro vodu a nakoupit nějaké pečivo, došli jsme pro dříví, rozdělali oheň a užívali si zbytek krásného dne. Třetí den našeho čundru naprosto kopíroval ty předešlé. Krása střídala nadšení, nadšení střídalo krásu a děti vlastně neměly ani kdy protestovat, že je bolí ucaprtané nožičky. Kopírovali jsme hranice až do bývalé obce Hraničná. Tam odbočili do vnitrozemí do první vesnice, která „přežila“ období totalitního režimu. Na Brance jsme byli něco popoledni a do nohou naskočilo dalších 8 km. Následovalo krátké zneužití dětského hřiště, společné koupání v místním čisťoučkém, ale studeném rybníce a pak cesta dom. Mezi tím totiž přijela mamka s Kubíkem. Škoda jen, že se na Brance nedalo nikam dojít na oběd. I tahle zkušenost vlastně dokresluje Český les. Krajinářsky hodně podobný Šumavě, krásný nezničený. Ale bez lidí a je pravděpodobné, že díky nulové infrastruktuře to tak ještě dlouho vydrží. A součty? 3 úžasné dny, 2 noci v přírodě, přes 30 km v nohách, které Honzík odpochodoval celé a jestli jsem v součtu poponesl Majdu jeden kilometr, tak to bylo hodně. Prostě jedná velká paráda po všech stránkách!
Fotogalerie
